Farnost Šitbořice

Dnešním dnem se splnilo přání velké části našich čtenářů. Náš pan farář se konečně rozhodl dodat nějaký článek na tyto stránky. Pokud o tyto jeho příspěvky bude zájem je ochoten psát pravidelně. A o čem tedy píše ve svém prvním článku?

Mám moc rád příběh o obrácení jednoho muže a přiznám se, že z něj dost čerpám pro svůj život. Pani Marta byla ta, která mě zasvětila do svého tajemství. Dala život třem dětem a dokázala jim předat živou víru, ale co brala za svou životní prohru, bylo to, že její manžel nechtěl s Bohem nic mít. Byl nesmírně hodný, poctivý, dětem nebránil v chození do kostela… dokonce je rád sám vozil na poutě, ale vždy je vysadil z auta a sám si zašel na kafíčko do restaurace a čekal trpělivě až se jeho pani i s dětmi vrátí a oni opět s pocitem radosti pojedou domů.

Jenže ne tak byla šťastná pani Marta, tu to trápilo, ale svůj boj nevzdávala. Zkoušela všechno co jen ženy na nás muže dokážou vystřílet, slzy, úsměvy, slibování, zapřisáhání… ale nic nezabíralo. Uteklo přes 20 let společného života, kdy Marta se denně modlila za svého muže a denně jej předkládala Panně Marii a prosila za uzdravení svého muže. Nejednalo se o uzdravení fyzické, ale za uzdravení duše – jeho nemocné duše.

Jednou se společně s jedním ze svých dětí přihlásila na pouť k Panně Marii do zahraničí – do Medjugorje. Měla pocit, že je to poslední šance. Na té pouti se neustále modlila, prosila, dělala všechny možné oběti, od půstu počínaje přec bosé výšlapy na kopce konče. A to všechno jen za obrácení svého muže. V tu dobu byl totiž nemocný a měl již za sebou operaci výměny kyčelního kloubu a další operace ho čekaly. Měla stále na mysli záchranu jeho duše. Jednoho dne měla možnost napsat prosbu Panně Marii a předat Jí ho skrze vizionářku Vicku. Spolu se synem tak učinili a čekali co se bude odehrávat, když přijedou domů. Jenže po návratu zjistili, že se vůbec nic nestalo. Sice je čekal usměvavý muž, ale po Bohu opět netoužil.

A tak šly dny dál a dál až přišly Vánoce. Smažení kaprů, dělání vánočního salátu, cukroví – to proběhlo tak jako vždy. A přeci jedna výjimečnost se stala. Ten pán strojil společně s dětmi vánoční stromeček a měli u toho puštěnou televizi. Najednou byla na obrazovce skupina ze Slovenka - Tublatanka - a pořádně do toho šili, tak jak oni to umí. A hráli a zpívali také jednu koledu – Ježíšku Panáčku…. A při štědrovečerní večeři, ten pán prohlásil: “Mně stále zní v uších ta rocková koleda, nemohu na ni zapomenout”. A když se rozdaly dárky a všichni byli spokojení, tak pani Marta i s dětmi se začali oblékat do ještě svátečnějšího, aby šli oslavit narození Krista také do chrámu Páně. Jaké bylo překvapení, když i manžel Marty se začal oblékat a nesměle se zeptal: “Můžu jít s Vámi?” Samozřejmě zněla odpověď všech – téměř čtyřhlasně. A od té doby se pan Vilém už Boha nevzdal, chodí do kostelíčka a dělá radost nejen paní Martě, dětem, ale především Bohu.

A tak poděkování určitě patří Panně Marii, že vyslyšela modlitby; poděkování patří Martě za vytrvalost s jakou bušila na nebeskou bránu; poděkování patří malému Ježíšovi, který se v ten den mohl znovu narodit v srdci pana Viléma.

P. Jiří Topenčík

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!