Obvykle ve svých článcích popisuji to, co jsme dělali a podnikali, ale u téhle jedinečné akce to jaksi není potřeba. Na Velehradě jsme jednoduše vytvořili úžasné společenství mladých lidí a velmi dobrých přátel. A byl tam s námi ještě někdo. Byl tam s námi ještě Pán Bůh v podobě Ducha svatého. Jeho přítomnost jsme mohli cítit všude kolem nás. Ve svých přátelích, v písních, které jsme zpívali, i každý sám ve svém srdci. Velehrad nás změnil. Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

V sobotu 12. července ráno odjížděl autobus plný dětí a maminek na výlet do ZOO na Svatém Kopečku u Olomouce. Protože nám počasí přálo, užili jsme si pěkný den. Mohli jsme si prohlédnout mnoho zajímavých zvířat, hodně se nám líbily zejména žirafy a opice. Některá jsme mohli i sami krmit nebo jsme viděli, jak je krmí ošetřovatelé, a poslouchali jejich zajímavé vyprávění. Všem se nám moc líbila úžasná lanová dráha, kde jsme se dokonale vyřádili a vyzkoušeli si svou obratnost a nebojácnost. Někteří z nás se svezli vláčkem nebo navštívili rozhlednu. Unaveni a spokojeni jsme se vrátili navečer domů.

Blanka Daielová

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

Blíží se 28. červen a já si uvědomuji, že je to již jedenáct roků co od nás odešel pan děkan Hudec, který s námi v Šitbořicích prožil velkou část svého života – čtyřicet dva roků. Když nám koncem dubna r. 1997 řekl, že je těžce nemocný a že už nebude každý den jako doposud chodit na ranní mše sv., ani jsme si neuvědomili, jak nám bude chybět. Někteří z nás farníků mu napsali dopisy. Měl z nich velkou radost. Po přečtení dopisu říkal paní Vozdecké, farní hospodyni: „Na tuto příhodu si živě vzpomínám. Půjdu se naposledy rozloučit se svými farníky. Mám ještě sílu, vydržím to.“ K tomuto poslednímu rozloučení již nedošlo. Nemoc byla silnější a tak za krátký čas zemřel. V sobotu 28. cervna 1997 po mši svaté půl hodiny vyzváněly zvony na památku pana děkana a my jsme se v kostele modlili za jeho duši, která odešla k Pánu.Jeden z dopisů, které mu udělaly radost:

Vážený pane děkane

Na mysl mi přišla vzpomínka z dětství. Jako malá holčička jsem chodila do druhé třídy a šla jsem ve staré škole po schodišti do prvního patra. Měli jsme hodinu náboženství. Měla jsem ve vlasech velkou červenou mašli a Vy jste se té mé mašle dotknul a řekl s úsměvem: „To je ale veliký motýl.“ Já jsem se tehdy nezmohla na žádnou odpověď, bylo to tím, že jsme byli doma vedeni mít úctu ke knězi. Byl to jistě zážitek veliký, když si ještě po letech na tuto malou příhodu tak živě vzpomenu.

Co tím chci říct? Proč jsem se rozhodla napsat tento dopis? Asi jen to, že nám velmi chybíte, že na Vás v modlitbách stále vzpomínáme a těšíme se, až se mezi nás vrátíte, třeba jen občas. Prožil jste zde s námi velkou část života, jste pro nás místní věřící opora, když už mé generaci skoro všichni blízcí odešli na věčnost. A můžem si z Vás brát příklad. Jak věrně a pevně musíme stát, žít a sloužit na tom místě, které nám určil Pán našeho života. Kéž bychom to dovedli, být pevným bodem, třeba pro svoje děti a vnuky. Poradit, povzbudit, ale i napomenout když je to potřeba, ale tak aby byli schopni to přijmout. Já vím jak trpělivě a neustále jste nám tyto věci připomínal ve svých kázáních. Mně osobně jste dal mnoho a já bych Vám tímto krátkým dopisem chtěla přinést do všedního dne trochu radosti a vědomí, že se vždycky najde někdo, kdo chápe naše snažení, chápe co jsme svým životem chtěli říct. Že naše slova nezapadnou, ale že se najdou lidé, kteří je poředají svým způsobem dál.

Se srdečným pozdravem a přáním brzkého, alespoň částečného uzdravení

Marie Dvořákova

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

V sobotní podvečer 17. května se sešlo v klubu MIKEŠ asi 20 maminek. Pod vedením zkušené lektorky jsme si vyrobily krásné věci ubrouskovou technikou – obrázky na zeď, dózy na papírové kapesníčky, stojánky na ubrousky, skříňky na klíče, věšáčky, hodiny, svícínky, podnosy, zrcadla. Protože to bylo už podruhé, co jsme se touto technikou zabývaly, věděly jsme, jak na to, a myslím, že výrobky se nám opravdu povedly.

Na začátek září plánujeme další výtvarnou dílnu pro maminky a chtěly bychom zkusit tvořit z pedigu.

Blanka Danielová

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

Ve dnech 18. až 26. dubna se vydal autobus šitbořských farníků na pouť do Francie. Nyní si můžete přečíst povídání jedné z účastnic této poutě pí. Dvořákové. Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

Naše pravidelná čtenářka a přispěvovatelka paní Dvořáková nám zaslala krásné povídání o jarních radovánkách ze svých dětských let. Rádi tento článek uveřejňujeme a pokud i vy máte nějaké vzpomínky, tak neváhejte a podělte se s nimi i s ostatními čtenáři. Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

Byl podvečer Štědrého dne, tak asi okolo páté hodiny, když tatínek zavolal: „Děti, maminka už má večeři připravenou, kdo zanese kmotřence kapra?“ Nemusel to dvakrát říkat, přihlásili jsme se všichni tři. Nosit kmotřence kapra bylo naší milou povinností. Tento rok půjde Mařenka. Maminka naskládala do tašky smaženou rybu, salát a do krabičky dala pečené cukroví, které jsme nachystaly. Vzala jsem tašku a vyšla do mrazivého podvečera. Měsíc a hvězdy se nademnou třpytili a já jsem spěchala ztichlou vesnicí ke kmotřence.

Její chaloupka, kde žila sama, byla na kopci, dosti vzdálená od našeho domku, tak že jsem se pěkně zahřála a nebylo mi zima. Z dálky už jsem viděla rozsvícené okno její chaloupky. Zaklepala jsem a uslyšela kroky v síňce a také známý hlas. „Kdo to k nám jde?“ Ohlásila jsem se a už klapl klíček v zámku a já vešla do teplé světničky. Vybalila jsem tašku a rychle přistoupila do rohu světnice, kde byly postaveny kmotřenčiny jesličky. Byly to jen dvě svíce ve svícnu uprostřed v jesličkách Ježíšek se svatozáří a okolo v zeleném uschlém mechu ovečky a ptáčci. Tato prostá krása nás okouzlovala každý rok stejně. Proto jsme se my děti ke kmotřence na Štědrý den vždy těšili. Kmotřenka pekla na vánoce cukroví, vykrajované rybičky. Ta formička byla velice stará hned její maminka si ji pořídila. Vzala jsem si rybičku a než jsem ji snědla, vzala kmotřenka ze skříně housličky a řekla: „Zazpíváme si koledy.“ Hra na housle nebyl žádný mistrovský výkon, ale my jsme tehdy z našeho zpívání měly velikou radost. Zpívaly jsme nejdříve Narodil se Kristus Pán, pak Bratři a sestřičky, Ejhle naše chasa a Co to znamená medle nového.

Po tomto našem zpívání jsem šla radostně domů.Překrásný pohled s kopce dolů na ztemnělou dědinu, teple zářící okna a do toho velebně znějící zvony ohlašující Štědrý večer a narození Pána Ježíše ve mně vzbuzovaly překrásný pocit štěstí. Byly to nádherné vánoce.

Marie Dvořáková

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

V Šitbořicích se chodívalo na roráty od dávných dob. Už od své babičky jsem se dozvěděla, že její maminka i babička chodily na roráty . Mše svatá začínala vždy v šest hodin ráno. Je to už hodně dávno, mně je šedesát roků. A tradice našich předků pokračuje Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

V neděli 7.10.2007 v 15:00 hodin byla naše klubovna, která je umístěna v suterénu Orlovny, slavnostně otevřena. Přišlo se podívat opravdu hodně lidí. Naše klubovna se líbila a mnoho lidí nás chválilo za to, že tyto prostory budou konečně využívány pro naše občany. Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!

Do naší emailové schránky doputoval článek o tzv. Náměšťfestu neboli festivalu křesťanské hudby. Pokračování článku »

Pokud se Vám tento článek líbil, ujistěte se, že odebíráte naše články přes RSS!